Městské kulturní středisko Strakonice

Městské kulturní středisko je zařízením města Strakonice zajišťuje kulturní a společenské akce, festivaly, přednášky a filmová představení v následujících objektech:
program
DK Strakonice
program
Strakonický hrad
program
Kino Oko
program
Letní kino
program
KZ U Mravenčí skály

Vstupenky na koncert DOG EAT DOG/Herdek filek (28.04.), STROMBOLI (30.06.) a KAMIL STŘIHAVKA (22.07.)

jsou již v předprodeji

 

Strakonický hrad

Zámek 1
38601 Strakonice
tel.: 383 387 052

JAROSLAV KUČERA: SUDETY/Sudetenland - výstava fotografií

termín: 
30. březen 2017 - 29. duben 2017
místo konání: 
Maltézský sál

 Fotograf Jaroslav Kučera
 
1946 - narozen 19. prosince ve vesnici Ředhošť.
1966 – ukončil studium na Střední průmyslové škole stavební na Mělníku.
1967 – přijat na České vysoké učení technické, stavební fakultu v Praze.
1969 – spoluzakladatel Fotoklubu Strahov, kde měl i první výstavu fotografií z pohřbu Jana
            Palacha.
1969 – v srpnu vězněn za účast na demonstraci proti okupaci Československa vojsky 
            Varšavské smlouvy.
1973 – ukončil studia na ČVUT Stavební fakultě, titul stavebního inženýra.
1973 - až do současnosti žije v Praze jako fotograf na „volné noze“.
1990 – spoluzakladatelem skupiny SIGNUM.
1995 - na 1. ročníku novinářské soutěže Czech Press Photo získal Grant primátora Prahy.
1996 – přijat do mezinárodní agentury Bilderberg Hamburg.
2000 – Czech Press Photo - Hlavní cena – Fotografie roku.
2001 – Fujifilm Euro Press Photo Awards – 1. cena.
2007 – založil Vydavatelství JAKURA, zaměřené na vydávání uměleckých publikací.
 
Dosud měl na 60 samostatných výstav (Praha, Brno, Bratislava, Denver, Basilej, Freiburg,
Berlín, Drážďany, Řím, atd.), a účastnil se dalších 60 kolektivních výstav po celém světě.
 
                                                www.jaroslavkucera.com
SUDETY
Česky Sudety, německy Sudetenland „je označení pro ty pohraniční oblasti Česka, v nichž od středověku až do roku 1945-47 převažovalo německé osídlení,“ praví lakonicky mezinárodní encyklopedie Wikipedia. Složitost problému zvaného Sudety, který vygradoval až do shakespearovských lidských tragédií – Čechů, Němců i Rakušanů – nástupem nacismu, druhou světovou válkou i následující „odplatou“ v podobě odsunu a pokračoval stažením „železné opony“ i problematickým dosídlováním, však může podat opravdu snad jen velké historické nebo umělecké dílo.
V případě Kučerových Sudet bylo setkání fotografa a tématu téměř osudové. Pro obě strany.
Jaroslav Kučera, známý svou inklinací k neobyčejným životům lidí pohybujících se spíš na společenském okraji a vybočujících tím či oním z běžného průměru, pro sebe v Sudetech po tzv. Sametové revoluci objevil zemi zaslíbenou. Co člověk, to neobyčejný příběh. Drama. Směsice vášně, zklamání, tužeb, lásky, nenávisti, krutosti i prostého člověčenství. Tady, na  poměrně malém teritoriu, našel zkoncentrováno de facto všechno, co ho na lidech odjakživa zajímalo. Vzrušovalo. Deprimovalo. Fascinovalo.
A samy Sudety? Území na česko-rakousko-německém pomezí, plné historických svárů a paradoxů, které se po pádu „železné opony“ opět – už pokolikáté? – stalo útočištěm novodobých zlatokopů, ale i odložištěm zkrachovanců a také místem, kde zvlášť pro movitější sousedy je téměř vše dovoleno? To území se vší svou komplikovanou historií i současností nemohlo najít ideálnějšího svědka a vykladače, než je právě Kučera. Ideálního především proto, že svá svědectví divákům podává citově a esteticky neobyčejně silným způsobem. A je to právě ono Kučerovo vciťování se do lidských situací, které dokáže z tématu tak obtěžkaného dějinami a s nimi spojenými emocemi učinit fascinující příběh o podivuhodném živočišném druhu zvaném HOMO SAPIENS.  Příběh konkretizovaný na osudech prostých lidí na daném místě a v dané době, kteří netuší, že vlastně nejsou ničím víc než figurkami na často cynické šachovnici dějin.
A tak, stejně jako je území Sudet koncentrací toho, co všechno také je člověk, Kučerův fotografický projekt Sudety koncentruje všechny autorovy kvality. Jde o velké, možná nejzávažnější Kučerovo dílo. Schopné oslovovat další a další generace.
Daniela Mrázková 2016
Fotograf Jaroslav Kučera má aktuální výstavu Sudety a říká:
Vždycky mě zajímali lidi a lidičky
Jan Šída
Výstava Sudety, která trvá v pražském Czech Photo Centre do 15. ledna 2017, představuje naše pohraničí prostřednictvím snímků fotografa Jaroslava Kučery. Expozice je ohlédnutím za divokými devadesátými léty, kdy se ve zdevastovaných severních a západních Čechách pohybovaly prostitutky, pasáci a narkomani. Kučera je však dokázal ukázat jako lidi s obyčejnými životními příběhy. Na výstavě pokřtil i stejnojmennou knihu.  
 
n Je výstava dárkem k vašim sedmdesátinám?
Ředitelka Czech Photo Centre Veronika Souralová věděla o mém životním jubileu a nabídla mi udělat výstavu. Takže to lze brát jako její dárek pro mě.
 
n Projekt Sudety, který vystavujete vznikl v devadesátých letech?
Ano, chtěl jsem ukázat čtyřicetiletou devastující činnost komunismu v českém pohraničí, tedy v bývalých Sudetech. V létě jsem se do některých vesnic jel podívat a byl jsem tak překvapen velkou změnou k lepšímu, že jsem náhle měl pocit, že nemám co fotit.
 
n To znamená, že pouze negativní věci a zlo jsou fotogenické?
Naopak, já svoje fotky chápu jako velmi optimistické. Každý chápe zlo jinak. To bychom se mohli bavit o „bílých límečcích“, tunelářích, politicích a našli bychom tam mnohem víc zla než třeba na E 55. Chtěl jsem se soustředit na fenomény, které se jinde tehdy moc neobjevovaly v takovéto koncentraci. Třeba příhraniční prostituce. Dále: do pohraničí vysídlili Romy, je jich tam opravdu velký počet a dodnes jsou kvůli tomu problémy. Ale všichni, které jsem fotil, byli velmi milí a doufám, že to je na fotografiích vidět. Mě vždycky zajímali lidi a lidičky a jejich soukromé příběhy. A taky na první pohled byla patrná devastace přírody, poničené církevní památky…
 
n Proto jste nazval výstavu Sudety?
No, on je název Sudety trochu zavádějící. Pro lidi, kteří tam žijí dnes, bude tato výstava asi nepochopitelná, protože to tam v současnosti takhle nevypadá. Tento projekt je velmi subjektivně pojatá záležitost, takže kdybych expozici nazval I takové jsou Sudety, bylo by to výstižnější.
 
n Všechny fotografie jsou černobílé. Je to proto, aby snímky působily syrověji?
Celý život fotím jenom černobíle. Vyjadřuje to nejlépe moje já i představu o daném příběhu. I dnes převádím barevné snímky z digitálu do černobílé formy. Podle mě je to umělecky mnohem účinnější. Černobílá abstrahuje, divák se mnohem snadněji soustředí na obsah, kdežto barva je naturalistická a rozptyluje. Samozřejmě jsem viděl spoustu vynikajících barevných fotek, kde barva je důležitá, ale já už jiný nebudu.
 
n Bylo těžké navázat s lidmi, kteří vás zaujali, kontakt?
Někdy fotím takříkajíc od boku a s těmi lidmi se seznámím potom. Nebo taky ne, ale ta fotka je tak nosná, že mi to nevadí. Většinou však razím zásadu navázat s nimi kontakt. Protože pak mohu fotit neomezeně, třeba celý den. Oni si zvyknou a nechápou mě jako rušivý element. Pak z toho vznikne výsledná fotografie a o tu mi jen a pouze jde. Ne jen o nějaký dokument. Na prvním místě musí být obraz, a pokud má fotka, jak říkával Josef Sudek, koule, má přesah, tak práce stála za to. 
 
n Na jednom snímku je mladý čichač toluenu. Jaký je jeho příběh?
To je kluk z pasťáku ze Žlutic. Kdysi jsem tam dělal reportáž pro jeden časopis. Kluk se najednou ztratil a já ho pak našel až na záchodech, jak sedí na míse a čuchá toluen z igelitového pytlíku. Vůbec mu nevadilo, že ho fotím, znal mě a snad měl ke mně určitou důvěru.
 
n Fotil jste i pouliční prostitutky. Tam žádný problém nebyl?
Žádná se samozřejmě jen tak fotografovi neodhalí. Musí vás znát. Cesta k ní vede většinou přes jejího pasáka. S tím jsem se seznámil a ten mě pak buď nechal nebo nenechal ji fotografovat.
 
n Jak to braly pouliční holky?
Jako hru, stejně jako já. Nikdy jsem je neurážel ani nezneužíval svého postavení. Pro ně to byla změna v zaběhnutém stereotypu. Výjimečně jsem jim za pózování zaplatil. A pak buď dobrá fotka vznikla nebo ne. Tomu se nedá poručit.
 
n Kolik snímků expozici tvoří?
Asi čtyřicet. Pomáhala mi je vybírat Daniela Mrázková, bývalá ředitelka Czech Press Photo. Trochu mi jednotlivé snímky přeházela, ale k dobru věci. Má na tyhle věci čich. Výstava představuje jednotlivé příběhy, lidem k jejich pochopení pomáhají i popisky, glosy a moje vzpomínky.
 
n Co vás čeká v novém roce?
Čeká mě realizace další knížky Tiché dialogy a druhého února mám další výstavu v pražské Leica Gallery. Ale je to fotograficky úplně něco jiného, než na této výstavě. Fotky totálně bez lidského faktoru. Nicméně já moc neplánuju ani v civilním životě, ani v uměleckém. Buď se něco narodí anebo ne.
 
Jaroslav Kučera
 
Jak se z vystudovaného stavaře stal fotograf?
Nejsem jediný – třeba Josef Koudelka nebo Jirka Všetečka jsou taky inženýři. Já fotil od malička, protože otec byl docela dobrý amatérský fotograf. Fotil sice hlavně rodinu a kamarády, měl Voigtlander, takový malinký měchový přístroj, který mi ukradli zloději při vloupačce do ateliéru, což mě do teď mrzí. Táta si sám fotky vyvolával, v naší vesnici byl za války jediný, kdo měl střední školu, taky byl jako ročník jednadvacet nasazen v Raichu. On mě od mala učil fotografovat a vyvolávat fotky. Dokonce mi koupil za stovku Fokaflex 6x6. V male chodbičce ve skříni byl zvětšovák, mističky, a tam jsem si sám míchal vývojky. Na střední škole jsem už měl Ljubitěl, taky 6x6, a s tím jsem fotil kamarády. Ale pořád v rámci amatérizmu. Tenkrát to nebylo běžný, tolik lidí zase foťák nemělo a málokdo uměl vyvolat film a pak fotky. V roce 1969 jsme na fakultě založili Fotoklub Strahov. To už jsem fotografování myslel vážně a taky jsem měl lepší fotoaparát. Exaktu a poté Asahi Pentax.
 
V té době jsi ještě nemyslel na fotografii jako profesi?
Nemyslel, ale až když mě sebrali při první demonstraci proti sovětské okupaci a skončil jsem na Pankráci. Tenkrát mi policajti v Krakovské ulici rozšlapali expozimetr Leningrad, který jsem měl v baťůžku, protože si mysleli, že je to špionážní aparát,. Po zatčení na Václaváku a jízdě antonem jsem byl u tak zvaného výslechu. On to ani nebyl výslech, to bylo jedno velké mlácení. A to ještě poté, co nás běžící takzvanými “uličkami” řezali hlava nehlava. U toho výslechu do mě kopali, ať vytáhnu ten film z fotoaparátu. V Krakovský ulici byly gumový stěny, to jsem nikdy v životě neviděl.  Bylo to jako z knih o gestapu. Když na mě řvali abych vytáh ten film, tak jsem zakřičel vždyť já ho tím zničím! Věděl jsem, že na něm mám fantastický fotky. Fotil jsem  demonstranta jak hází na šéfa  celý akce na Václaváku, kdy se to tam mydlilo, tam bylo snad dvěstě tisíc lidí proti policii a vojákům, jak na něj hází velkej modrej .odpadkovej koš. Fotil jsem to asi z pěti  metrů. Ale když tě někdo tak strašně kope a mlátí, no prostě  jsem ten film vytáh... Další nafocenej film jsem měl v baťůžku, a ten pak vyvolala Stb.
Poté jsem byl neustále na nočních výsleších na Pakráci. A tam mi to nějak sepnulo. Napadlo mě, že by bylo dobrý být reportérem. Ale zase, člověk si v tu chvíli neuvědomí, že být reportérem by znamenalo zadat si a pravděpodobně vstoupit do komunistický strany, což naprosto nepřicházelo v úvahu. No a po Pankráci přišla řada soudních procesů a nakonec docela komický trest a ztráta pasu, protože ten jsem měl při zatčení. Já se totiž den předtím vrátil z Mnichova, kde jsem na jakési stavbě vytahoval 12 hodin denně hřebíky z prken za 3 marky na hodinu.
Druhým impulzem proč se stát fotografem byl  film Zvětšenina of Antonioniho.  Ale pozor, nelákalo mě, jak hlavní hrdina fotografoval holky v atelieru, ale situace, kdy ukazoval ponuré fotky lidí z jakéhosi chudobince. Byly to nejlepší fotky co jsem do té doby viděl. Už tenkrát se mi asi dostaly pod kůži. Ty holky byly taky dobrý, ale mě inscenovaná, atelierová fotka nikdy nelákala.
 
Chtěl jsi někdy zaznamenávat bezpráví?
Nene, prostě jen obyčejný život lidí. Já nikdy neměl touhu svými fotografiemi něco kritizovat. To ne.  Spíš jsem se vždycky snažil o snímky, které by si člověk rád pověsil na zeď, ukazovat krásu, kde by ji člověk nečekal.   Právě proto jsem nikdy nakonec nedělal reportéra na plný úvazek, maximálně externistu.  Nejen reportážní fotku lze snadno zneužít, může se pod ní objevit text, který je naprosto lživý. A pak je to průser. Stalo se mi to třeba několikrát v Reflexu na začátku 90. Let, kde si vymyslel titulkář “svůj” příběh a už to jelo…
 
Takže tě zajímají  lidé. Především lidé na kraji společnosti.
Ano, na okraji společnosti, přesně tak to o mně napsala Daniela Mrázková. Okraj společnosti mě vždycky  zajímal, protože je to oblast, kam se málokdo dostane, oblast pro  běžného  člověka neprobádaná.  A ani o ni nemá nikdo zájem – o všechny ty bezdomovce, prostitutky, somráky, cikány. A když ty o ně projevíš zájem a bavíš se s nimi, vyjevěj ti celou duši. Pro mě je to strašně zajímavý a proto si k těm fotkám píšu krátké glosy a vzpomínky na ty konkrétní lidi. Fotku snad dostane další rozměr a diváka vtáhneš do příběhu.
 
 
Dáš tím těm lidem identitu, začnou existovat jako opravdoví lidé.
No, a když je to navíc i zajímavá fotka, je tam nějaký děj, událost, emoce, vtípek nebo smutek, sejde se kompozice a světlo, pak múžu být spokojený. Taková fotka pak má přesah, Sudek tomu říkal že má koule.To uměl  třeba Cartier-Bresson, Koudelka a všichni ti klasici humanistické fotografie.
 
Jeden z tvých velkých projektů jsou Sudety,  fotograficky vlastně neprobádaná oblast.
Teď připravuju o Sudetech výstavu a knihu fotografií z 90. let.  Moje sudetské fotky jsou dost neveselé, ale i rozverné a Sudety v těch letech, natož nyní, takto samozřejmě nevypadají. Nejsou tam jen prostitutky, cikáni, vyhozený církevní řády, somráci a žebráci.  Tam žije devadesát devět procent slušnejch lidí. Původně jsem chtěl ukázat, jak to tam bolševik za čtyřicet let po vyhnání českých Němců zničil, nejen fyzicky, ale lidsky. A jak to tam teď do značný miry ničí i hurákapitalismus. Ale zůstal jsem na půl cesty, u lidí a lidiček a jejich osudů. Ostatně jako vždycky, třeba jinde.
 
Ty ses  s těmi lidmi  skamarádil?
Já za svoje Sudety hodně  vděčím Zbyňkovi Illkovi, který tam pořádal tématické dílny fotografie pro Galerii G4 v Chebu. Třeba jsme týden nebo  dva  intenzívně fotili v Lubech, v Chebu, nebo v Aši, kam jsem se pak často vracel.  Já jsem ale nedělal jenom takovou tu street photography jako nepozorovaný “lovec lidí”. Tak jsem fotil dost často kdysi, v sedmdesátých letech, protože jsem se nedokázal tak snadno seznamovat. Třeba s těmi santusáky, kteří chodili do Koruny na Václaváku a kam jsem chodíval s Leicou v kapse na knedlíky s omáčkou. Ale po čase jsem se raději zajímal o toho, koho jsem fotil a pak jsem s ním prokecal hodiny a mohl se kdykoliv vrátit. Nikdy nebylo potřeba jen fotografovat.
 
Napadl tě někdy někdo,  koho jsi fotil?
Vysloveně nenapadl, ale prostě se to někomu občas nelíbilo, Na nádraží  Praha - Střed, teď Masaryčce, jsem takhle jednou seděl naproti dvojici santusáků, kteří se tam líbali. Ona byla taková stará baba. Pil jsem limonádu a pozoroval lidi. Leicu jsem měl na stole a fotil jsem takzvaně od pasu. Párkrát jsem cvaknul a dobrý, oni nereagovali. A najednou zezadu někdo přišel  a zmáčkl mi spoušť na Leice posazené  na stole. Já byl  poslušen zkušenosti Jirky Všetečky, který mi kdysi dávno říkal - dávej si bacha, když tyhle lidi fotíš, nikdy na ně nevystartuj, všechno zvládej jen s úsměvem. Tak jsem se otočil a tam stál takovej echtovní chlap. Já jsem mu řek “ježišmarja, vy víte jak se ten fotoaparát mačká”? A on mi řekl  “dávej si bacha, nikoho nefoť”. Tak jsme se domluvili, že se dívám na tu dvojici a dali jsme se do řeči. Kdybych na něj vystartoval co si to dovoluje, asi by mi jednu natáh.
Nebo se mi stala krásná historka v devadesátým šestým na Hlavním nádraží. Byli tam utečenci z různých sovětských republik. Sedím tam a čekám na jednoho dost příšernýho člověka, který vypadal jako figurka z Jamese Bonda, takovej kagébák, taková ta zrůda obrovská se zlatejma zubama. Byl to Ukrajinec, který tvrdil, že byl v různých válkách jako žoldák, v Bosně a nevím kde všude, byl potetovanej, úplná hrůza, obrovskej chlap. Pak jsem zjistil, že ho  hledají pro loupežné přepadení. Chtěl jsem s nim udělat reportáž pro Mladý svět. Docela vtipný, že jo.. Ale on se nechtěl nechat fotit. Přesto jsme si dali spicha a jak jsem čekal na lavičce v Šervúdu, najednou se kolem mě objevili čtyři chlapi, ze zadu a z boku. Já jsem měl foťák na krku a oni mlčeli. Pak řekli něco rusky, tak jsem také žbleptl rusky, znáješ Sergeja iz Ukrajíny, ja jevo ždu. Podívali se na sebe a během vteřiny zmizeli jako pára nad hrncem. Sergej byl postrachem a zachránil mi minimálně  Nikona.
 
Letos je ti sedmdesát, máš za sebou pestrou kariéru.  Ještě občas fotíš?
No, já fotím pořád. V prosinci a lednu mám právě výstavu Sudety a v únoru v Leica Gallery výstavu úplně novejch fotek. Ale pozor, v Leice  nebude na fotkách jediný člověk! Daniela Mrázková to pojmenovala  civilizační  poetickej surrealistickej banalizmus. Až uvidíš ty fotky, tak poznáš, jak to sedí. Mě fascinuje Daniely genialita. Já sám nevím co si fotím, ale ona to pojmenuje a ono to sedí. Což je dokonalý.
 
 
Neříkej, že jsi skončil s focením lidí?
Ale vůbec ne, tohle mě jen tak napadlo. Ono to vlastně vzniklo už v osmdesátých  letech když  jsem si odpočíval od lidí focením na velkej format negativu. Hledal jsem zajímavý štíty různých domů. Pořád jsem jezdil po Praze a vybíral jsem si, čekal na světlo, postavil stativ… a nakonec jsem jich vybral asi deset, dvacet. A pak jsem to zase opustil. Teď to nebudou štíty, přestože je pořád fotím. Začal jsem si všímat takových jednotlivostí, světlo, stín, pro mě to jsou neuvěřitelně nádherný věci. První fotku jsem udělal cestou z tenisu, kdy jsem si všiml jak na nafukovací halu ze shora svítilo sluníčko. Byly tam nádherný  fleky po roztání sněhu a v humpoláckym květináči byla taková subtilní rostlinka. Udělal jsem fotku a pak jsem se do toho vrhnul a dva roky jezdím po Praze a fotím “banality.” Občas se na některá místa vracím, protože neutečou a tak můžu počkat na správnou chvíli, kdy je zajímavé světlo. Ale taky se vracím zpátky I k těm mým lidem.
 
Také jsi fotil v Rumunsko, což je jedna z mála cizích zemí, které jsi navštívil.
Já v cizích zemích nefotím, pokud tam nemám zázemí, abych tam mohl žít, poznat lidi a tu zemi pochopit. Mimo křesťanské země bych ani fotit nejel, protože mě to nezajímá. To jsou jiné obličeje, jiný typ lidí, jiná mentalita, tomu my nerozumíme a rozumnět nikdy nebudeme a možná ani nechceme. Asi bych tam fotil jako miliony turistů. Nicméně Rumunsko byla tehdy moje druhá domovina. Moje druhá manželka byla rumunská Moldavanka a každý rok jsme tam jezdili k její rodině. Bydlel  jsem v domě stýce,  pravoslavnýho  popa, s kterým  jsem vyrážel po vesnicích, a pil s ním příšernou cujku, pálenku, po které mě denně třeštila hlava. Vždy s námi ješte šel kostelník a zvoník, kteří nosili darované láhve alkoholu, které dostal pop od chudých lidí. Ty láhve nakonec vždy nějak zašantročili, což pop toleroval. To byla trojice! V osmdesátých  letech za Čaučeska byla v celém Rumunsku strašná chudoba. Když jsem se pak rumunsky domluvil, měl jsem otevřené monastery a jejich popy. Tam mít tehdy digitál ….Já měl třicet kinofilmů na celý měsíc pobytu. Musel jsem šetřit každé políčko. I když možná, že to bylo dobře, možná, že člověk šetřil tak, že udělal jen to, co viděl jako tutovku. Ale možnosti k focení tam byly neuvěřitelné
 
Také jsi cestoval s Garikem Avanesjanem  po některých bývalých sovětských republikách.
Párkrát jsem byl s Garikem v Arménii, a tam jsme byli také jako doma. I když Garik je Armén z Azerbajdžánu, v Arménii už byl snad po patnácté.  Byli jsme vždy očekávaní, mohli jsme v rodinách i bydlet, Arméni jsou strašně pohostinní.  Byly to nádherné fotografické výjezdy do Arménie, Karabachu nebo Ukrajiny. Ale já přesto nejradši fotím tady. Tady jsem doma a myslím si, že je tady spousta nehotovejch věcí, které bych ještě chtěl fotit. Ale co, když to nenafotím já, tak to udělá někdo jinej, fotografů a dobrejch fotografů je tu dost a humanistická fotografie u nás má tradici. Miloň Novotný, Pepa Koudelka, Markéta Luskačová, Jindra Štreit nebo Viktor Kolář jsou důkazem.  
 
Kolik máš cyklů? Jeden z tvých velkých intenzívních projektů hned po revoluci byly židovské hřbitovy.
 
To byl projekt, který jsme tenkrát dělali se skupinou Signum. Myslím, že téma vymyslel Radek Bajgar, protože podobně jako téma Sudety, bylo nutné zachytit I stav židovských hřbitovů po pomalé devastaci bolševikem.  Chtěli jsme je dokumentovat soustavně a perfektně  po celých Čechách a  každý z nás pěti ve skupině měl určitou část republiky a jezdil tam a fotil podle mapy od pana doktora Fiedlera. Doktor Fiedler byl genius, strašně hodnej pán, kterého zavraždil před pár lety nějaký narkoman.  Hřbitovy mapoval pro  Židovskou obec. Uměl hebrejsky a o hřbitovech a jejich náhrobcích věděl naprosto všechno.  S Pepou Ptáčkem jsme to fotili na velkej format negativu-9x12 cm ze stativu, vyvolávali jsme to tenkrát v pyrokatechinových vývojkách, aby výsledek byl tak říkajíc sudkovský. Třeba Pavel Jasanský a Honza Vaniš to zase fotili trochu jinak, na menší formáty. Chtěli jsme to mít  kvalitní nejen technicky, a zvlášť Pepa Ptáček nafotil nádherný fotky. Výstavy Židovské hřbitovy pak putovali po celém světěm a nakonec i v Jerusalemu.
 
Pak mám cyklus, kterému říkám 70. léta. Z toho je vydaná knižka Setkání, okamžiky, samoty. Další cyklus je Rumunsko, vlastně Moldávie. Pak jsou Komunistické svátky. Ty jsem dělal na takzvanou “zlatou mříž”, čili do krabičky,  protože tenkrát se to nedalo vystavovat. 
Pak přišly cykly  Sametová revoluce, I taková je Praha a Sudety, to jsou všechno 90.léta. I taková je Praha pokračuje ale dál. To je asi nekonečný příběh…
 
 
V prosinci ti bude sedmdesát, budeš mít velkou výstavu a novou knihu. Rekapituluješ?
Néé, vůbec nerekapituluju! To jen lidi mají takové představy. Ta výstava mi byla nabídnuta. Jsem samozřejmě rád, výstava v úplně nové galerii!
Knížku dělám v edici, která se jmenuje Černobíle.Tam jsem vydal  Setkaní, okamžiky, samoty. A chtěl jsem ty jednotlivé cykly vydávat jako malý knížky, o sto stránkách. Třeba vydat jednou za rok jednu knížku z těch šest cyklů. A tak jsem se rozhodl, že tuhle knížku udělám k výstavě. Výstava bude v novém Czech Photo Centru v Nových Butovicích a tam bude zároveň křest knížky.  Bude to mé překulení do nepříjemnýho věku. Ale my tenisoví hráči to tak nepociťujeme. Se spoluhráči plánujeme, že budeme všichni hrát ještě minimálně do osmdesáti, ale zároveň musíme myslet na dorost a na kurty musíme nalákat alespň nějaké pětašedesátníky.
 
Takže se nic nezměnilo. Začal jsi před x lety jako junior, teď jsi senior, a za míčem běháš stejně rychle?
O tom radši mluvit nebudeme....
 
A co máš ještě po tý kulatý sedmdesátce za lubem?
Výstavu Tiché dialogy v Leica Gallery. Když se dívám na ty fotografie,  které mám, najednou  je z nich zřejmé, že  jsou v nich  styčné body.  Můžeš dávat  krásně dohromady dvojice, můžeš si z toho číst co tam spolu může komunikovat. Takže výstava se bude jmenovat Tiché dialogy, zrovna tak jako knižka, která by měla vyjít někdy příští leden.
 
 

29. duben 2017 - 19:00
11. květen 2017 - 19:00
31. květen 2017 - 19:00
20. květen 2017 - 14:00 - 23:59